Radka Bodzewicz staví svou jednotu na protikladech. Její velkoplošná a zároveň až zlomkovitě drobná malba je radostná i v neradostném. Je očistcem i zahradou rajské blaženosti a svou vratkou povahou má blízko k Boschovým obrazům. Z odstupu jen barevná plocha, ne abstraktní, protože i skvrna na zdi je skutečná, směřuje svou hrou s přibližováním z výchozí neurčitosti k figurám a skrze ně k autorčině niternosti. Její základní, ať někdy utlumená a jindy až pronikavě sytá barva je tu prostoupena blednoucí vzpomínkou a snem ve vzájemném prorůstání. Je tiše vyprávěným příběhem, zřetelným, a přece divákem jen přibližně přečteným. Figury obou pohlaví, navzdory přirozeným rozdílům si až nerozlišitelně blízké, jsou odrazem prožitků malířčina těla v situacích, na které se vcítivě rozpomíná.